Poslední výstava roku 2023 zabydluje prostor zevnitř ven re-cyklovanými spotřebiči a vytváří z nich obyvatele jeskyně Dr. Moreaua. V galerii se ocitáme jako na neznámé a přece povědomé planetě bytostí zářících svým vlastním světlem. Sochaře Marka Rejenta dobře známe, jeho práce má vždy poetiku, přesah i dokonalou řemeslnou složku. Nejčastěji se s jeho jménem spojuje téma recyklace a v téhle linii postavil také svou nejnovější instalaci pro Art Space NOV. Druhou, neméně zajímavou fazetu své práce, tu přírodní, dřevěnou, vystavil skoro přesně před rokem v Chrudimi. Můžeme tedy srovnávat. Přírodní materiály, dýhy, kmeny, fošny i desky sochař přetváří podle své vize. Naopak materiály artificiální, vyrobené a odložené člověkem, všechny ty ETA vysavače a Brownovy holicí strojky, nechává prorůst do nového světa jakoby šlo o přírodní proces. Rejent dal nový význam slovu upcyklace. Už nám nestačí re-cyklovat, tedy znovuuvádět věci do oběhu, potřebujeme staré, nepotřebné a odpadové materiály pozvednout! A nejen to, chceme, aby se naráz tyto odložené věci staly příznivějšími pro hodnoty životního prostředí. To je přesně to, co umění dělá a dokáže. Kouzlo! Upcyklace Marka Rejenta je zmrtvýchvstáním fénů, žehliček, luxů nebo ždímaček jako fénixů z popela. Dříve housenkou, nyní motýlem! Minulá výstava stavěla na lahodnosti domova v protikladu ke dvojznačnému názvu Pohov! Aktuální expozice po nás žádá Nevypínat! Jakobychom slyšeli: neztrácet trpělivost, vyčkat, dát věcem čas. Nerezignovat na ideály, myšlenky. Držet se v proměnlivém světě toho, čemu věříme. Název zároveň připouští, že vystavené bytosti jsou propojené, nejenom metaforickým příběhem mezi sebou a s námi diváky, ale také elektrickou sítí. Autor nadále pracuje s vnější podobou věcí, s minimalistickou redukcí i tvarovou květnatostí. Bytosti nejsou tak popisné, jako bývaly v době jelenů, srnek a hmyzu. Současná práce je volnější, ne tak jednoznačná. Nad tvary se musíme maličko zahloubat. Marek Rejent okolo roku 2010 pracoval s motivem PET lahve jako sochařským typem. Byla tu PET Madona s dítětem, Věstonická Venuše nebo PET Salvátor s napřaženou náručí. Nyní kompletuje spotřebiče a plastové lahve. Kostra je obdařena měkkými částmi těla, v nichž sídlí život. Jako v případě Divy Plavalaguny, volně odkazující na kultovní Pátý element. Světlo samozřejmě JE život a kromě útrob musí sídlit i v hlavě. Světlo znamená duchovní sílu, přítomnost elektřiny. Někde dávno na počátku byla spouštěcím mechanismem fotografie Ivana Pinkavy s v koberci zavinutou mužskou figurou a zářivkou. Světlo jako čára, meč, osa světa, osvícení je náhlým získáním vědomí, moudrosti, ale Kubrickovo The Shinning (česky Osvícení) naznačuje, že tu může být i odvrácená strana. Podzemní prostor osídlily na čas světelné bytosti, ne sochy ani ne zcela objekty: lidi, zvířata, tvorové. Jsou zároveň miniarchitekturou konstruovanou racionálně i se surreálným potěšením z nalézání tvaru ve světě nepotřebných odpadů a zbytků. Autor využívá akumulaci stejných kusů, kovové nosné konstrukce, podpěry, rámy, hadice, kabely, světlo, trubky, elektrické připojení. Mnohé předměty měly svoji historii a stále neztratili hodnotu stáří, kterou obdařují celek. Společnost na to přichází až teď, ale umělci v cirkulární ekonomice žijí takřka přirozeně, využívají lokální zdroje, produkují zero waste − nulový odpad, vedou bezodpadový život… Občas se jim povede na věci správně posvítit...
