Výstava Rodná hrouda, nazvaná podle českého frazému označujícího rodiště nebo rodný kraj, odráží osobní vztah současných umělců ke Kunětické hoře. Propojuje jejich osobní příběhy s historií či současností a mýty s realitou. Co pro nás toto spojení představuje a jak vnímáme rodný kraj? Ztotožníme se ještě v dnešní globalizované době se slovy Karla Čapka, která najdeme v jeho knize Obrázky z domova (1938): „Rodný kraj je kraj dětství, kraj prvních a proto nejsilnějších dojmů, objevů a poznatků. Člověk se musí vracet, protože tam vlastně nepřestal žít, ať se octne kdekoli. Rodný kraj je jako rodný jazyk; i kdyby někdo mluvil nebo psal jiným jazykem, nepřestane myslit a snít jazykem svého dětství. To není vliv, nýbrž něco původnějšího a silnějšího: to je kus vlastní duše a osobnosti.“ Prezentovaná díla, často připravená „na míru“ výstavy, představují pardubické veřejnosti širokou škálu uměleckých přístupů. Téma reflexe rodného kraje, Kunětické hory jako motivu, symbolu, památky či přírodní dominanty. Výstava představuje smyslovou poctu symbolu města (vizuální, zvukovou i haptickou). Zahrnuje díla různorodých technik od malby, kresby, grafiky, fotografie, přes komiks, nová média a zvukové i prostorové instalace. Jednotlivé práce ukazují člověka ve vztahu k místu, reagují na současný vzhled hory i okolí, zabývají se jednotlivostmi i celkem, konkretizují události v minulosti nebo naopak vize budoucnosti. Výstava představuje smyslovou poctu symbolu města (vizuální, zvukovou i haptickou). Výběr umělců různých generací je částečně založen na otevřené výzvě pro pardubické výtvarníky, doplněné o zajímavé nadregionální autory, kteří přistupují k tématu pohledem průzkumníka, cizince.
kurátorka výstavy: MgA. Tereza Nováková
Marek Rejent: Pod nohama zem Objekt pro výstavu Rodná hrouda ve VČG Pardubice
Popis záměru: a)úvod o krajině: Při chůzi dochází ke kontaktu našich nohou s podkladem, se zemí. Tenhle kontakt je obvykle nepřímý, protože nosíme boty a většina z nás se pohybuje po asfaltovaných, dlážděných nebo jinak zpevněných cestách a chodnících. Pokud bychom dali stranou tuto civilizační vymoženost a pohybovali se bosi (anebo i obuti) přímo po krajině, po vlastním dvorečku, po prašné cestě, lesem a potokem, budeme mít ten kontakt úplně přímý. To, co si nosíme v sobě, jako povědomí o rodné hroudě pak můžeme nosit i fyzicky s sebou na nohách nebo na botách. Správný venkovan se přece pozná podle toho, že mu kouká sláma z bot, které jsou zároveň od bláta promíseného s nějakým slepičím trusem. Jsem toho názoru, že mít obecně vztah ke krajině a pokud jde o tu vlastní krajinu mít ten vztah nadstandardní a nosit to v sobě (nebo na sobě), je dobrá věc. Svým objektem chci tuhle skutečnost akcentovat. b)konkrétní popis: Na podlaze je v rámu pravoúhlého tvaru nasypána zemina přivezená z Kunětické hory, pravá a autentická. Vrstva je souvislá v síle cca 5 až 10 cm. Příchod k protikladu toho, čemu říkáme čistící zóna, je vymezen sloupky a vymezovací páskou, jaká se používá při ohraničení staveniště nebo jiného záboru ulice. Vizuální podoba pásky bude v tomto případě autorským dílem a bude upozorňovat na skutečnost, že vstupem do rámu návštěvník stane na rodné hroudě a že jeho vstup do hlíny je vítán. Má to být vymezeno tak, aby byli lidé navedeni k rámu se zemí, ale nemuseli tam nezbytně vstoupit, pokud nechtějí. Ale nebránil bych nikomu se tam projít třeba i bos a podniknout tam nenáročnou fyzickou aktivitu, třeba si vyskočit nebo sednout a postavit hrad. Pracovně jsem objekt umístil do prostoru, kde bude zřejmě umístěno další dílo (nebo i více); považuji za vhodnější, aby se nacházelo v prostorovém vztahu s dalšími objekty, než samostatně v menší místnosti. Je docela pravděpodobné, že si někteří návštěvníci odnesou kousek Kunětické hory s sebou ven z galerie. V případě, že by se tomuto projektu dostalo té výjimečné pocty a byl doporučen k realizaci, vyhrazuji si právo na dílčí úpravy a dotažení záměru.
V Poseči, 12.12.2019
