Text Viktora Špačka k výstavě, který Viktor osobně přečetl na vernisáži: Marek Rejent: Přistání Výstava soch a objektů v provozních halách ústřední knihovny, prosinec 2015 S první instalací sochaře Marka Rejenta jsem se setkal roku 1997 na výstavě diplomových prací na VŠUP. Vešel jsem tehdy do ateliéru a spatřil na zemi jakési veliké balvany. Nehýbaly se, jenom tam tak ležely. Prostě kameny. Poklepal jsem na ně, vida, byly z laminátu. Takže kameny z laminátu. Pátral jsem po popisce, abych se dozvěděl, jakou důmyslnou metaforou tyto objekty mají být, našel jsem ji, stálo na ní: Marek Rejent - Kameny. Hm. Podrbal jsem se na hlavě, obrátil se a šel si prohlédnout nějaké obrázky, visící na zdi. Jenže jak jsem tak putoval od jednoho obraz k druhému, najednou mě přepadnul podivný pocit. Jako by se v místnosti cosi změnilo. Ale co? Rozhlížel jsem se, utíral si brýle, v ateliéru jsem byl sám, ticho, prázdno, nehnuté kameny. A najednou jsem si to uvědomil. Kameny ležely JINAK. A pak jsem to i uviděl. Jeden z těch dvoumetrových balvanů se prostě sebral a tiše, tichounce jako myška přelezl na jiné místo. Nevím, jestli jsem kdy viděl jinou tak přesný, sochařsky ztvárněný umělecký obraz. Člověk, obklopen něčím tak stálým, že je to až nudné, jde a věnuje se nějakým svým zábavičkám. A zatímco si prohlíží obrázky, to nejstálejší, to nejnudnější, to co už ani nevnímá a od čeho nic neočekává, najednou za jeho zády zrádně změní místo. Otočí se a je šokován. Nic není jako dřív - a také už nikdy nebude. Pro tuto skvělou instalaci bohužel v ústřední knihovně nebylo místo. /Nenašlo by se třeba na pobočkách?/ Výstava Marka Rejenta, jež byla zahájena minulý týden, je však i bez ní obsáhlá a vynikající a představuje jeho dílo z mnoha různých úhlů. Dominantní soubor objektů, parazitů, pavouků, much, vážek, motýlů, laní a jelenů, vyrobených z elektrických spotřebičů, vesele a hrůzně leze po stěnách, sedí na stropě, hnízdí v akváriích, nebo tajemným můřím způsobem odpočívá ve skleněných vitrínách. Škoda, že objekty nešlo zapojit do elektřiny, mnoho z téhle havěti ještě ke všemu cvrká nebo vrčí. Vypadá to jako hejno tvorů z nějaké planety, kterou opanovali roboti a na které potom miliony let probíhala jakási evoluce. Tato evoluce byla ovšem poněkud zvláštní: patrně se zčásti odehrála na půdách a ve sklepích našich babiček. Použité přístroje, jako třeba lux Jupiter, vyrobený v padesátých letech, je totiž skutečně "retro". /I s těmito designovými reminiscencemi ovšem sochař počítá./ Objekty apelují na pestrou škálu lidských emocí, od zalíbení až po arachnofobii; v knihovně se teď ozývají výkřiky: "Ach, to je krásná motorka, jeje, to jsou ale legrační mouchy, fuj, to je ale hroznej pavouk." A o to právě výtvarníkovi i kurátorovi šlo. Oživit prostor knihovny objekty, které by byly všechno jiné než krotké a přehlédnutelné, objekty, které návštěvníka překvapí a zaujmou. Petprojekt
Třináct pet lahví s nápoji, rozmístěných po regálech. Na první pohled to může vypadat, že je tam někdo zapomněl. Ovšem na pohled druhý je evidentní, že tu není něco v pořádku. Ten design! Který šílený designér by dal pet lahvi s limonádou tvar sochy Krista z Rio de Janeira? Věstonické Venuše? Madony s Ježíškem? Marek Rejent zde používá nejznámější ikony světového sochařství ke groteskní parodizaci konzumního světa. Není to ovšem kritika nijak patetická, jde spíše o dobrý vtip. Lahve vypadají jak z výroby a návštěvník, který se nevyzná v sochařských technologiích, je provokován otázkou, jak to ten výtvarník vlastně udělal. Provokováni jsou ovšem i znalci. "Cože? Epoxid? Jak mohl odlít takový kus vcelku a nemít v tom bublinky?" Odpověď zná ovšem jenom Marek, který dokáže s technologiemi to, co je pro jiné nemožné.
Vesnický panteon
Tyto busty jakýchsi kříženců mezi lidmi a zvířaty navazují na tradiční hrátky renezančních výtvarníků, které podobnost lidí se zvířaty a zvířat s lidmi vždy velmi zajímala. Rejent ovšem nezůstává na povrchu: jde mu spíše o vyjádření povah, než pouhou formální hru. Sochy jeho vesnického panteonu působí tedy jako karikatury: Muž s rysy prasete, žena s rysy krůty, žena s rysy myši... Nejsou to ovšem karikatury konkrétních lidí, spíše konkrétních vlastností. Toto je vesnický panteon. Toto jsou bohové, kteří na vesnici vládnou a jejichž rysy se tu a tam objeví ve tvářích vesničanů. Škoda, že se Marek Rejent nevěnoval také některým hezčím vlastnostem lidí... Já ovšem na vesnici nežiju - a tak nemám co říkat.
Vytuněný pionýr
Jawa s křídly. Objekt, který okamžitě zaujme svojí elegancí. Člověk by skoro řekl, že si toto dílo tak profánní název nezaslouží. Jde o krásnou metaforu reality, která je povýšená, "vytuněná" poezií... Každému, kdo ví, jak se pracuje s laminátem a s kovem, je jasné, kolik práce sochaře toto dílo stálo. Ta křídla bylo třeba vymodelovat, případně vyřezat z polystyrénu, udělat sádrovou formu, formu vylaminovat, laminátové křídlo vybrousit, opatřit ho kovovými pírky, nastříkat... Jak se povedlo Rejentovi trefit tak přesný odstín červené, kopírující nátěr motorky? Marek Rejent je pracovitý výtvarník, který má řemeslo v malíčku a kterého podobné technické problémy nezastaví. Výsledná díla pak působí lehce a bravurně.
Výstava bude v halách ústřední knihovny nejméně dva měsíce. Rád bych ale přemluvil Marka, aby nám ji tu nechal déle. Děkuji Markovi Rejentovi za zapůjčení objektu, děkuji vedoucí metodiky Ireně Šormové za laskovou a obětavou pomoc se vším, děkuji vedení knihovny a kolegům, že jsou výstavám nakloněni. Viktor Špaček, Uk
